Karlův most, perla pražské gotické architektury

Předchůdcem Karlova mostu byl zhruba na témž místě románský most Juditin. Byl tak nazván podle manželky krále Vladislava I., který jej tu dal stavět po roce 1158 na místě starého brodu a mostu dřevěného. Když byl Juditin most stržen povodní, psali o něm kronikáři takto: "...jako by padla koruna království".

Nový gotický tzv. Karlův most založil Karle IV. Spolu s jeho Staroměstskou mosteckou věží a branou 9. července 1357. Směr nového mostu byl oproti starému poněkud napřímen ke Staroměstskému náměstí. Tímto napřímením dosáhl Karlův most přesnější orientace – zaměření k východu.

Karlův most má 16 oblouků a nestálo na něm původně nic kromě kříže, který označoval největší hloubku, a pilíře božích muk. Mostu se původně říkalo Pražský most nebo Kamenný most a Karlův most byl nazván až v roce 1870 (jiný zdroj uvádí, že Karlův most byl zván Karlův již od roku 1380). Bylo to výsadní místo míru podle práva Starého města, které most spravovalo a mělo privilegium vybírat clo.

Roku 1579 se píše v právech městských království Českého, jež platila ještě kolem roku 1800, že zraní-li jeden druhého na Pražském mostě, na rynku, nebo dal-li by jeden druhému políček v kostele, takové přestupky budou trestány vyšší pokutou, než kdyby se staly na jiném místě.

Podle proroctví slepého mládence má Karlův most stát ještě po zániku Prahy. Avšak jeho příslovečná pevnost, která měla odolávat povodním, pustošícím nejvíce Staré město, spočívala spíše v pověsti o maltě utvrzované vejci než v usazení pilířů. Po povodni roku 1890 je bylo nutno při základech obalit a podepřít kesony[1], dosahujícími až na skalnaté podloží písečného a bahnitého dna.

Most v mlze s osamoceným pražským chodcem Červánky nad Vltavou Kalvarie Karlova mostu Hvězda Staroměstské věže

Fotografuji Karlův most kontinuálně již mnoho let a můj ucelený soubor fotgrafií Karlova mostu naleznete v samostatné webové galerii www.karluv-most.com

Harmonie a klidná jistota pilířů můžou okouzlovat svými rozměry, nejsou však přílišné ve srovnání s technickými daty jiných středověkých mostů. Oproti Juditinu mostu je vozovka zvýšena o 4 až 5 metrů a rozšířena ze 7 na 9,5 metrů. Namísto dřívějších 24 oblouků je jich tu jen 16. Např. maurské rekonstrukce a úpravy římských mostů ve Španělsku, s nimiž soupeřila jižní Francie, jsou technicky daleko vyspělejší. Nejvíce se most blíží světlostí i počtem oblouků drážďanskému, začatému Vlachem Foetiem roku 1119 a dokončenému roku 1260.

Od hrubého dokončení v roce 1383, kdy Václav IV. za jeho používání stanovil poplatek, je Karlův most spojen s duchovním zápasem České země. Roku 1410 dává arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hasenburku spálit Viklefovy spisy v biskupském dvoře na malostranském předmostí, avšak roku 1412 jsou již Husovy teze proti odpustkům vyvěšeny i na mostních branách. Roku 1419 je na mostě sťat jeden husita a téhož roku svrhli obrazoborci[2] do řeky boží muka, která tu stála na zábradlí. V říjnu téhož roku vybojovali husité most proti královskému vojsku a drželi jej ještě za nezdařeného Zikmundova vpádu roku 1420. Roku 1436, při Zikmundově konečném přijetí za českého králem byl na Karlově mostě uspořádán velkolepý turnaj, který znamenal dočasný konec válek a smír s kališníky na základě ujednání basilejského koncilu. Uvedené historické události později odsunuje protireformace do pozadí a vyzdvihuje události pololegendární, pověst o tom, jak na rozkaz krále Václava IV. byl svržen z mostu Jan Nepomucký, královnin zpovědník.

Karlův most napjatý mezi dvěma městy pražskými se stal předmětem jejich sporu. Po roce 1506 se na jižním pilíři při malostranském ostrově, zvaném Kampa, zřizuje socha Bruncvíka na vysokém čtyřbokém podstavci na způsob rytířských Rolandů jiných měst. Je to symbol práva Staroměstských, jež se rozšiřuje (úmluvou z roku 1506) až na malostranský břeh, zároveň s právem na Pražský most. Dnešní socha je i s podstavcem a lvem novogotickou kopií, která byla zhotovena po povodni roku 1890.

Roku 1547 se postavili obyvatelé Starého města na odpor králi Ferdinandovi. Krvavá bitva a zničení vojska Pasovských Pražany se zde odehrála roku 1611. Po nešťastné bitvě na Bílé hoře roku 1620 byly na nárožních věžkách Staroměstské mostecké věže pro výstrahu vystaveny hlavy 12ti českých pánů, které byly sňaty a s úctou pohřbeny až stoupenci navrátivšími se do Čech nakrátko se Saským vojskem roku 1631. Věž se postupně stávala symbolem 30ti leté války, která vyšla z Čech, z Prahy. V roce 1648 ubránili studenti a měšťané věžovou bránu do té chvíle, až přišla zpráva o uzavření Vestfálského míru.

Ani po všech historických bouřích a střetnutích se spojnice Starého a Nového města pražského nestala místem poklidným, neboť zde dnem i nocí proudí davy zahraničních turistů. Hlavně pro ně bylo v roce 2007 zřízeno muzeum, které si karlův most již dlouho zasluhoval.

A ještě malé post scriptum. Setkal jsem se na pražském nábřeží (a ne jednou) s česky hovořícím, ale mimopražským turistou, který se mě ptal na cestu na Karlák. Poslal jsem ho tedy dle mého nejlepšího svědomí na Karlovo náměstí, kterýmžto Karlák je. Koukal se na mě trošku podivně, když jsem ho z nábřeží posílal sněrem do centra Nového města místo, abych mu ukázal na jednu či na druhou stranu po cestě na nábřeží. Posléze z něho vylezlo, že vlastně nechce Karlovo náměstí, nýbrž Karlův most. Mimopražští prostě a jednoduše říkají Karlovu mostu Karlák. Tomuto bych chtěl učinit přítrž a proto:

Karlák = Karlovo náměstí (podobně jako Václavák, Staromák, Mírák a mnohá další)
Karlův most = Karlův most (maximálně tak "Most", což je již dost familiérní oslovení)



Poznámky


[1] Keson (z franc. caisson) je speciální typ potápěčského zvonu. Obvykle je to dutý kvádr bez dna, který sa používá ve stavebnictví pro práce vykonávané pod hladinou vody.
[2] Obrazoborectví či ikonoklasmus označuje původně hnutí, snažící se v náboženství (především v křesťanství) odstranit náboženské obrazy (ikony).

Zdroje


CHADRABA, Rudolf. Karlův most. Praha : Odeon, 1974. 96 s.
DVOŘÁK, František, DRDA, Jakub. Po Karlově mostě : 20 zastavení s Františkem Dvořákem. Praha : Lidové noviny, 2003. 118 s.
ŠKODA, Eduard. Pražský chodec Vypráví... (I). 1. vyd. Praha : Academia, 2000. 271 s.


Tento web používá k analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace